Když se řekne rodinná tradice, většina lidí si představí zažloutlé fotografie v albu. Pro Hanku Jenčíkovou, současnou ředitelku likérky Jenčík a dcery, má ale tradice konkrétní vůni – vůni bylinek, ovoce a kvalitních likérů. Letos její rodinný podnik oslavuje 35 let od svého založení. Příběh této úspěšné značky je protkaný odvahou jít proti proudu, tátovou tvrdohlavostí i dětstvím stráveným v likérce, které nakonec vyústilo v moderní a ohleduplný byznys.
Dětství na půdičce a lihovarnická krev v žilách
Pro Hanku Jenčíkovou nebylo lihovarnictví profesní volbou, ale prostředím, do kterého se narodila a které ji odjakživa formovalo.
„Moje první vzpomínka z oboru je z prádelského lihovaru, kde jsme si se sestrou hrály na půdičce vedle destilační kolony, a to mi bylo kolem pěti let,“ usmívá se ředitelka a zástupkyně již čtvrté generace lihovarnického rodu. Historie této rodinné ságy se začala psát v hloubi 19. století.
„Historie lihovarnického rodu Jenčíků začala v roce 1878, kdy se narodil můj praděda Karel Jenčík, který se stal později lihovarníkem v Týništi nad Orlicí,“ vypráví. Řemeslo se pak dědilo z otce na syna jako to nejcennější dědictví.
„Jeho syn Vratislav se stal také lihovarníkem a přišel právě sem do Prádla. S babičkou tu založili rodinu“ pokračuje Hana Jenčíková. „Dvě jejich děti se věnovaly lihovarnictví. Jedním z nich byl můj táta Petr Jenčík a teď jsem já, čtvrtá generace.“
Tátova francouzská mise a diplomka na téma whisky
Skutečným architektem novodobé likérky se stal Hančin otec, inženýr Petr Jenčík. Byl to muž s vizí, který dokázal nasát inspiraci v zahraničí a přivézt si domů západní know-how ještě v dobách hluboké totality.
„Přímo naši likérku založil až táta v červenci v roce 1991, ale jako lihovarníci, právě jako správci lihovarů, působily i ty generace před ním,“ vysvětluje Hana Jenčíková. Osudovým se pro jejího otce stal konec šedesátých let.
„Povedlo se mu dostat se do výběrového programu ministerstva školství, který byl ve spolupráci s Francií. Tam nastoupil do školního roku 1968–69 na Lyceum Carnot v Dijonu,“ vzpomíná ředitelka na evropskou zkušenost svého otce, který se na studia do Francie vydal jako poslední ze své generace.
Jeho další kroky vedly k vysokoškolským studiím na pražské VŠCHT, kde přišel s na tu dobu nevídaným a odvážným plánem, který si žádala tehdejší doba. „Táta si jako téma diplomové práce zvolil výrobu whisky. Dá se říct, že to byla první československá whisky, vyrobená celá v západních Čechách,“ říká s hrdostí v hlase jeho dcera.
Jak se zrodil Ďábelský Krvesaj
Když přišel rok 1989 a s ním pád komunismu, rodina Jenčíků stála před zásadním rozhodnutím. Petr Jenčík nechtěl nechat prádelský provoz, kterému jeho předkové obětovali život, napospas divoké privatizaci.
„Rozhodl se podat privatizační projekt na provoz Prádlo,“ popisuje Hanka tehdejší napínavé chvíle. Vláda však měla jiné plány a provoz prodala nadnárodnímu Stocku. Petr Jenčík se ale nevzdal a vsadil všechno na jednu kartu – na vlastní jméno.
„Likérku založil 15. července 1991 a do plného provozu přešla na začátku roku 1992. Takže letos slavíme 35,“ počítá Hanka Jenčíková.
Začátky v divokých devadesátých letech byly tvrdé. Trh ovládal nedostatkový Fernet, a tak začali s ním. Když ale zájem o něj opadl, objevila se poptávka po chilli griotce. Jenže kopírovat ostatní nebylo v povaze Petra Jenčíka. „Nechtěl dělat kopie, takže si udělal svoji recepturu založenou na třešních a poměrně vysoké koncentraci zázvoru,“ prozrazuje Hanka Jenčíková recept na rodinné stříbro. „V té době zázvor v Česku prakticky nikdo nepoužíval, byli jsme jedni z prvních,” vysvětluje Hanka, v čem bylo kouzlo Ďábelského Krvesaje, který ve své době dosáhl ohromné obliby.
Splněný sen otce a ženská ruka u kormidla
Byl to právě fenomén Krvesaj, který vydělal na splnění největšího životního snu Petra Jenčíka – vrátit celou výrobu z pronajatých prostor v Nepomuku zpátky domů, do milovaného Prádla.
„Englerův mlýn, současné sídlo likérky Jenčík a dcery, táta kupoval v roce 1997,“ vzpomíná Hanka na stavební šílenství, které následovalo. „Byly to zde poměrně velké stavební úpravy, takže celá výroba se přestěhovala v roce 2000. Z původního mlýna byla zachovaná hlavní vilka, ale veškeré výrobní prostory byly víceméně zbořeny a postaveny znovu“
Dnes v tomto malebném areálu vzniká úctyhodných 24 druhů lihovin – od tradičních bylinných hořkých přes ovocné likéry až po třtinový rum. Každá láhev přitom musí splňovat základní krédo. „Vznikají novinky, ale pořád se držíme toho, co je nejdůležitější - kvalita a chuť likéru,“ zdůrazňuje ředitelka. Důkazem je i nejnovější citrusový likér Vilemína, který Hana osobně vytvořila a pojmenovala na počest historické mecenášky zdejšího kraje Vilemíny Auerspergové ze Zelené hory.
Po generacích mužů navíc drží otěže firmy poprvé v historii pevně v rukou žena. Hana Jenčíková vnáší do rodinného podniku novou, citlivější filozofii a odmítá se podílet na agresivním marketingu.
„Já jsem představitelkou čtvrté generace v našem rodě lihovarníků. Jsem vlastně první žena, která vede likérku,“ říká s klidem a rozvahou. „Myslím, že ženský pohled je trošku umírněnější, takže dáváme důraz na slow drinking, necílíme reklamu na osmnáctileté zákazníky, snažíme se, aby alkohol přinášel radost, a ne větší smutek.“
Při pohledu do budoucna má Hanka Jenčíková naprosto jasno. Cílem není bezhlavý růst, ale ochrana toho, co její předkové budovali od roku 1878. „V dalších letech plánujeme další bylinný likér, ovocné likéry, rozšíření distribuce na Slovensko a samozřejmě to vše při zachování kvality a odbornosti,“ uzavírá s úsměvem. „Chceme udržet českou rodinnou tradici pro další generace.“
